Metro, hyperloop, WTF, etc.

Loni jsem po iNule brblal, jak byla hra málo kontroverzní a vlastně mi ani nikdo pořádně nevynadal… Tak to se letos spravilo. Vezměme to ovšem od začátku. Ročníky sice nestylizujeme do předem vybraného tématu, často se ale nějaký jednotící prvek vynoří sám. Letos to bylo řádné metro.

S nápadem na magnetickou šifru na svinovacím metru přišel Jirka na jedné z úvodních schůzek. Zaradovali jsme se, že snad konečně něco hráči nebudou luštit ochutnáváním – ledaže by byli doslova kyborgové. Nešlo ovšem trapně rozdávat metr se šifrou až na příslušném stanovišti. Navíc, když si každý tým metr ponese s sebou jako pomůcku, nemusíme jich tahat bednu na kótu my. Nápad na šifru 3 s jednotkami délky jsem měl v šuplíku, tak se to pěkně spojilo. Proč na struně do sekačky? Inu, měla být na něčem odolnějším než papír, a tak jsem se jednou tak rozhlédl po prodejně nářadí a domácích potřeb… A Johny pak strávil měsíc mailováním a telefonováním s e-shopy, aby nám poslali 150 metrů jednoho vybraného typu, namísto různých náhodných strun.

S takovým pěkným metrem musí samozřejmě přijít i úkol na určení nějaké délky, což byl bonus v Těsnohlídkově údolí. Jeho druhým účelem bylo upozornit týmy, že lávka vůbec existuje (byla otevřena v únoru 2016) a pro překonání Svitavy není třeba chodit až do Bílovic ani se brodit. Rovněž tím vznikl již tradiční úkol spojený se železnicí – v tomto případě doslova nosníky. Že obraz pro šifru 10 namaloval vedoucí oddělení primární nanometrologie a technické délky Českého metrologického institutu, byla už jen taková metrologická koincidence (ostatně metrolog je teď už i Johny, tak co byste čekali). Měřicím jednotkám se pak podařilo nějak vetřít i do šifer 7 a 12.

Metro je po anglicku underground, a toho si dobrodružnější části týmů mohly užít pod Hády. Stanoviště v krytu navrhoval Pavel už kdysi pro pátou iNulu, ale tehdy už by to bylo příliš (ne že by toho tehdy nebylo příliš i bez krytu). Nechtěli jsme, aby se uvnitř motalo sto lidí hodinu, šifra proto byla relativně přímočará, s předkresleným plánkem a samostatnou papírovou částí, aby se i klaustrofobici měli jak zabavit. I tak se snad trochu podařilo přispět k diskusi ‚‚jak se dá jinak využít podzemí, než že se jím proběhne a na konci rozdá kaňka‘‘…

Druhý středobod hry (opět doslova) byl komín v Majlontě a s ním spjaté cílové heslo. Někdo by nás mohl podezřívat, že jsme trasu schválně táhli přes všemožné bergly, aby na něj byl dobrý výhled. Pravda je, že na komín je prostě dobrý výhled z berglů, po kterých bychom trasu táhli tak jako tak. Po loňském courání po štatlu bylo totiž jasné, že letos trasa přitvrdí. Přitvrdila nakonec natolik, že jsme zrušili startovní aktivitu, bylo to tedy něco za něco.

Celkově hra přitvrdila o něco víc, než bylo v plánu. Množství krve, slz, potu a totálek někde zase tak nepřekvapilo – na 7 se chleba lámat měl. Jinde zatím nevíme, kde byl problém. Hlavně 1 a 2 byly myšleny – a z testů vycházely – jako zábavné týmové šifry, které trochu rozptýlí startovní pole. Namísto toho (spolu s 3) pole nahromadily na hranu zavíracích dob, někdy i za ni, ze které se mnozí těžko odlepovali. Do závěrečného segmentu lehčích šifer 10–12, který měl umožnit dofinišovat, se pak týmy dostaly beznadějně pozdě či vůbec.

Abych ale uzavřel myšlenku nakousnutnou v úvodu. Není důležité jen to, aby mi po hře všichni vyhubovali, ale také aby příště přišli znovu. Tak to snad uvidíme za rok…

Yeti

Diskuse

JRD Stratil (10. října 2017 v 10:14)

Tak my přijdeme určitě, taky nás mrzelo, že pěkný konec jsme prodeadovali, ale hru z toho viním jen asi tak ze 30 procent :-)